Úvod

Od 1. ledna 2026 občanský zákoník jasně stanovuje, že tělesné tresty a psychické násilí vůči dětem nejsou ve výchově přijatelné.

Zákon tím dává jednoznačný signál, jakým směrem se má výchova ubírat – směrem k bezpečí, respektu a ochraně dítěte. Nezavádí ale žádné nové sankce ani automatické postihy pro rodiče.

Povinnost chránit děti před tělesným trestáním vychází i z mezinárodních závazků, ke kterým se Česká republika hlásí – například z Úmluvy o právech dítěte nebo Evropské úmluvy o lidských právech. Od roku 2026 se tak Česko zařadilo mezi 69 zemí světa, které tělesné tresty jasně odmítají.

Je důležité vědět, že v některých situacích může tělesné trestání dítěte naplnit znaky přestupku nebo dokonce trestného činu. To ale není novinka – tyto možnosti existovaly už dříve a právní úprava se v tomto směru nezměnila.

Stěžejní je se omluvit. Každý někdy udělá chybu, ale je důležité přiznat to sobě i dítěti. Pokud se dítěti omluvíte, ukážete mu, že reflektujete své chování, a hlavně ho ujistíte, že to nebyla jeho dítěte.

Pokud jste svědkem situace, kdy rodič dítě fyzicky trestá, je přirozené cítit vztek nebo potřebu zasáhnout. Přímé odsuzování ale v takové chvíli většinou nepomůže. Rodič může být přetížený, v silných emocích nebo bezradný – a kritika situaci spíš vyhrotí.

Užitečnější bývá zkusit situaci zklidnit. Můžete například říct, že vidíte, že je to pro něj náročné, a nabídnout pomoc. Právě to v tu chvíli může nejvíc pomoct – snížit napětí a otevřít prostor pro změnu.

Většina rodičů nesahá k tělesným trestům proto, že by chtěla dítěti ublížit, ale proto, že si neví rady. Pochopení a klidná reakce tak často fungují lépe než kritika.

Pokud se ale jedná o opakované nebo vážné ubližování dítěti, je důležité jednat bez odkladu. V takovém případě kontaktujte policii nebo místně příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD).

Dítě se samo neubrání. Vaše reakce může být tím, co ho ochrání – někdy i zásadním způsobem.

Oznamovací a překažovací povinnost vyplývají z trestního zákoníku a vztahují se na každého z nás.

Jednoduše řečeno:

Překažovací povinnost znamená, že pokud se dozvíte, že se připravuje nebo právě děje závažný trestný čin (například týrání dítěte nebo sexuální násilí), máte povinnost mu zabránit.

Oznamovací povinnost znamená, že pokud se o takovém trestném činu dozvíte (i zpětně), musíte ho nahlásit.

Nejbezpečnější a správný postup v obou případech je kontaktovat Policii ČR nebo státní zastupitelství. Nesplnění těchto povinností může být samo o sobě trestným činem.

Kdy je nutné jednat okamžitě? Pokud máte informace, že je dítěti ubližováno nebo že se takové jednání chystá (například týrání nebo sexuální zneužívání), je potřeba jednat bez odkladu – tedy situaci neprodleně oznámit policii nebo státnímu zástupci.

Platí to i zpětně? Ano. U některých trestných činů, jako je týrání svěřené osoby nebo zneužití dítěte k výrobě pornografie, máte povinnost je oznámit i v případě, že se staly v minulosti a už nepokračují.

Jaká je role škol a dalších institucí? Školy, zdravotnická zařízení a další instituce mají navíc povinnost hlásit podezření na ohrožené dítě orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD).

Důležité je vědět, že oznámení na OSPOD nenahrazuje trestní oznamovací povinnost. Pokud jde o podezření na trestný čin, je vždy nutné informovat také policii.

Podrobné vysvětlení najdete zde: https://www.youtube.com/watch?v=5m20IxwRJmc

Ve skutečnosti platí spíš opak – škoda každé rány, která padne.

Pro dítě je i jednorázová facka silným signálem: že i ti nejbližší mu mohou ublížit, že vztah nemusí být bezpečný a že důvěra má své limity. Může v něm vyvolat strach, nejistotu nebo potřebu své chování před rodiči skrývat.

Neexistují „zlobivé děti“, ale chování, které si žádá vedení a pochopení. Děti se učí především pozorováním rodičů a tím, jak s nimi dospělí zacházejí.

Tělesné tresty nepřinášejí dlouhodobý pozitivní efekt. Neučí děti, co mají dělat jinak – spíš jim ukazují, že ubližování je způsob, jak řešit situace. Výzkumy zároveň ukazují, že děti, které zažívají tělesné tresty, mají v dospělosti vyšší riziko psychických obtíží, zdravotních problémů nebo závislostí. Čím častěji dítě tresty zažívá, tím víc může narůstat jeho nejistota, náročné chování i nedůvěra k dospělým.

Děti potřebují především bezpečí, přijetí a jasné, srozumitelné hranice. Potřebují vědět, co od nich očekáváme a proč.

Pokud nechcete, aby se dítě v budoucnu domáhalo svého agresí, je lepší tělesné tresty nepoužívat vůbec. Platí to pro všechny děti.